Mirka: 374852213
Kontaktní e-mail: ffky-o-jobros.blog.cz@seznam.cz

Top Secret-4.díl

3. října 2009 v 10:38 | jAnČa & KiKi |  FFka-Top Secret
Top Secret 4. Díl

Ouky douky..je tu další dílek zase se omlouvám, že to trvalo tak dlouho, ale přepadla mě nemoc…takže jsem neměla kdy přepisovat..znovu se omlouvám..…snad se bude líbit….a chtěla bych tento dílek věnovat všem lidem, kteří jsou poslední dobou smutní…doufám, že je to trochu rozptýlí… P.E.A.C.E. jAnČa

Jessica
Jestli nás načape trenér tak budeme mít velkej problém. Jelikož Kara poblíž vyrůstala tak okolí hotelu velmi dobře zná a nebylo pro ní problémem najít nějaké vhodné místo pro založení menšího táboráčku. Zatáhla mě na nějaké opuštěné hřiště. Sehnali jsme okolo trochu dříví, které jsme dali na noviny, které jsem cestou šlohla nočnímu hlídači u recepce. Asi mu teď budou chybět a bude se nudit, ale co. Má hlídat a né si číst noviny, smůla!
Nakonec tedy naší minihraničku zapálím a s Karou se díváme do ohně. Po chvilce začne oheň slábnout. Naposled vezmu do ruky "kytaru". Prsty přejedu po dřevě, po strunách. "Sbohem" zašeptám a ty kousky hodím do ohně. Celou dobu se na ně dívám. Jak hoří, jak se mění na popel. Vybaví se mi spoustu vzpomínek. "Jess, už bychom měli jít" řekne po chvíli Kara. Promluvila poprvé od doby co jsme oheň zapálili "Jo máš pravdu, půjdem" odpovím a zvedáme se. Spáleniště ještě raději zaházíme hlínou, aby znovu nevzplálo a vydáme se zpátky do hotelu. Přes recepci jsme se dostali snadno, ale problém nastal na hoře. Jakmile vyjdeme zpoza rohu tak si na konci chodby všimnu povědomé siluety. "Sakra!" zakleju pro sebe a strhnu Karu zpátky za roh "Co blbneš?" nechápe "Pšššt! Na konci chodby hlídkuje Harry" vysvětlím polohlasem "Cože? To ne! Co budeme dělat? On nás určitě chytí! Ježiš to bude průser!.." začne Kara vyšilovat "Uklidni se!" syknu na ní "Nechytí nás! Něco vymyslíme, hlavně buď v klidu" snažím se jí uklidnit, ale já sama mám co dělat abych nezačala taky vyšilovat. No tak Jess mysli..jak se dostaneš do pokoje aniž by tě vidělo co nejméně lidí a k tomu v noci…hmmm no jasně!.. "Mám to! Pojď dělej!" šeptnu, čapnu Karu za ruku a letím s ní ven. "Co chceš dělat?" "Co myslíš?" řeknu a ukážu na postraní požární žebřík "Ne to ne! To po mě nemůžeš chtít! Víš, že se bojím výšek" začne Kara couvat "Máš snad jinej nápad?" zeptám se a než mi stačí odpovědět tak jí do toho skočím "Ne! Výborně!" "Ale já nejsem žádnej hasič abych lezla po POŽÁRNÍM schodišti!" upozorní mě na nápis POŽÁRNÍ SCHODIŠTĚ. POUŽÍVEJTE POUZE V PŘÍPADĚ NOUZE "Vidíš, v případě nouze a ten teď máme takže ho smíme použít. Šlapej!" řeknu a Kara mě nakonec poslechne. Vystoupáme až k našemu patru. "No konečně. To bylo děsný! Rychle do postele" řekne Kara a hrne se k balkónovým dveřím "Počkej!" zadržím jí "tohle není náš pokoj. Ten náš je o dva dál" "Cože?" doslova vykřikne Kara až jí musím zacpat pusu. Když se po chvíli uklidní, pustím jí "To si děláš srandu ne?! A jak se tam asi dostaneme?" i když byla tma tak mi bylo jasné jak na mě vyjeveně kouká "No jak, přelezeme to. Ty balkóny jsou skoro těsně u sebe, to dáme" "Ty si se snad úplně zbláznila ne? Nejdřív mě donutíš vyšplhat do třetího patra po požárním žebříku a teď po mě chceš abych tady šplhala po balkónech? Já nejsem žádná opice a už vůbec né kaskadér, takže mě vy nech! Ale jestli si ty chceš hrát na spider-mana, tak prosím" řekne a nasupeně dupne nohou. "Fajn! Dělej si co chceš, já jdu!" řeknu, vyhoupnu se na kraj balkónu a HOP a jsem na druhém. Nemyslete si, že jsem nějaká kaskadérka, to fakt ne.., ale nebylo to zase tak strašně daleko..asi okolo 1m, takže pohodaJ. Už jsem se chystala na další skok, když se ozvala Kara "Jess, počkej! Jdu taky" řekne a skáče "No vidíš. Nic to není" řeknu jí povzbudivě. Nakonec se proskáčeme až k nám na pokoj. Rychle se převlékneme a zalehneme. Jenže Kara si vzpomene, že si nevzala prášky takže je začne hledat - PO TMĚ! Šmátrá všude po stole, kde máme šminky, voňavky…no prostě holčičí věci a dělá u toho děsnej rámus. "Karo nemůžeš hledat potichu?" okřiknu jí "No sorry, ale nemůže je najít" vymlouvá se "Ok, jdu ti pomoct" řeknu a vstanu z postele. Začneme se tam znovu přehrabovat a děláme ještě větší randál než předtím dělala Kara sama. Najednou uslyším kroky "Karo to bude Harry, zalez" vykřiknu, obě vlítnem do postele a zahrabeme se do peřin. Najednou se pomalu otevřou dveře a v nich stojí Harry. Poznala jsem ho podle té jeho voňavky. Takovej utrejch jako má on ..nikdo jiný nepoužívá. Pomalu se k nám přibližoval. Nejdřív se zadíval na Karu a zjišťoval jestli opravdu spí - prošla a Harry se přesunul ke mně. Cítila jsem ten jeho pronikavý pohled na mých zádech a modlila se, aby se mi nechtělo třeba kýchnout. Naštěstí se nic takového nestalo a Harry asi po 3-í minutovém zkoumání mých zad konečně odešel. "To bylo o fous" řeknu po chvíli a Kara jenom přikývne. Pak jí konečně napadne si rozsvítit a jde dohledat ty prášky. Nakonec je úspěšně najde, kopne do sebe a obě konečně zalehneme, teď už, ale doopravdy.:)




Gina
Ráno mě vzbudí Joe, který mi skáče po posteli. "Gino, vstávej už je ráno" řve mi do ucha. "Joe, pokud okamžitě neslezeš, tak si mě nepřej." Začnu se zachumlávat znovu do peřin. Joe se ale nedá a budí mě dál, jelikož jsem rozespalá a chce se mi spát, tak ho z tý postele skopnu. To jsem ale neměla dělat, Joe se naštval. Sebral mi peřinu, všechny polštáře a začal je po mě házet. Chvíli jsem ho ignorovala, ale když nepřestával, tak jsem je po něm házela taky a hned z toho byla polštářová bitva. V jednu chvíli jsme byli obličeji strašně blízko. "Joe, ty máš hnědý oči?" zeptám se blbě "No, mám" "A odkdy?" zeptám se ještě blběji. "Počkej, nech mě chvíli přemýšlet, ty jo to je těžký říct, takhle z hlavy. Ale jo už to mám. Od narození" sestře mě Joe, jako vždy. "A ty je máš zase modrý? Já myslel, že je máš zelený" vypadne z Joa po trapné minutě ticha. "No, oni nejsou čistě modrý. Mám tam zelený skvrny, takže občas vypadají jako zelený" poučím Joea o barvě svých oči. Je zvláštní, že i když se známe od malička, tak takový blbosti o sobě nevíme. Povídali jsme si tam asi ještě další dvě hodiny a zjistili jsme toho o sobě dost. Vyrušil náš až Nick, který mi vtrhnul do pokoje. "No konečně jsem tě našel, kam si nám v těch 5 zdrhnul? Už jsme se s Kevinem začínali bát, že tě přepadla nějaká bláznivá fanynka." Seřve Nick Joea, jako by byl malej. "Nicku, uklidni se prosím tě, Joe byl tady….počkej v kolik si řikal? V 5? Josephe Adame Jonasi, řekni, že si mě nevzbudil v 5 ráno!!" začnu tam vyšilovat, Nick přitom zdrhne, když ale uvidím Joea a ten jeho smutný obličej, tak se přestanu zlobit. Vemu mu obličej do rukou, dlouze se mu podívám do těch jeho nádherných očí a dám mu pusu. Při pohledu na hodinky se zděsím, je čtvrt na osm a já jsem ještě v pyžamu. Rychle popadnu věci a letím do koupelny. Když z ní po 20 minutách vylezu, tak Joe sedí na posteli a pořád na stejném místě a kouká do blba a má tupý výraz v obličeji. "Hůůů, země volá Joea, je tam někde pan Danger?"začnu mu mávat rukou před obličejem. "Jo promiň. Jenom jsem si musel v hlavě něco urovnat"dělá Joe jakoby nic.
Něco mu je, ale dneska nemám čas to řešit. Pospíchám na snídani a navíc Joe se strašně rychle vypařil, ale mu došlo, že vím, že ho něho žere a že bych to řešila. Njn už mě prostě zná. Chvilku ještě o tom přemýšlím,, z přemýšlení mě vytrhnou až holky, který pro mě přišly. Na snídani jsme kupodivu první, aspoň tam nebude cítit moc rivality. A hele kluci už jsou na snídani, no jak jde o žvanec, tak to jsou vždycky všude první. Ale dneska nevypadaj dvakrát nejlíp, jsou strašně skleslí, jenom Kevin září. Pořád tam dělal blbosti, ale Joe s Nickem byli divní. "Ahoj, co tak sklesle chlapci?" pozdravím, ale místo odpovědi na mě Nick hodí pohled typu Jsem naštvanej, tak mě nech být a odpal. A Joe? O tom radši ani nemluvím. U snídani si všichni až na mě, Joea a Nicka povídají. My tři se na sebe občas podíváme, ale nic víc. Po snídani se vypařím, jdu se projít po okolí. Kousek od hotelu najdu nějaký ohníček, ale nevěnuju mu moc velkou pozornost. Dojdu na krásnou pláž, vemu i-poda a relaxuju. Z rozjímání mě vyruší kluk, který mi spadnul k nohám. "Téda, tady je zvykem padat holkám k nohám?" usměju se. "Promiň, nějak jsem se zakoukal, ale v tvém případě je to milé překvapení" oplatí mi úsměv a začne z pusy plivat písek. Tomu se musím smát. "Neublížila jsem ti? Mohla bych tě na oplátku pozvat na něco k pití?" snažím se být milá. "Neublížila, a já tobě? Na to pití půjdu rád, ale mám jednu podmínku. Platím já" usměje se a vydáme se nejbližší cestou k baru. V baru si objednáme a povídáme si. Brian (tak se ten kluk jmenuje) je strašně zábavný. Když dopijeme jdeme se projít. Párkrát jsem málem zahučela, ale měla jsem s sebou gentlemana, tak že mě zachránil. Něco mě k němu táhne už jsem to nevydržela a dala mu pusu. Brian na mě tak divně kukal. Chtěl něco říct, ale zazvonil mu mobil. "Promiň, tohle musim vzít" omluví se a vezme telefon. Když do telefonuje tak se na mě usměje "Kde jsme to skončili? Jo už vím!" řekne a v očích se mu zableskne. Jde z něho strach, udělá krok ke mně. Podívá se mi do očí a cítím jak mi začínají v břiše létat motýli. Chytne mě kolem pasu a dlouze políbí. Samozřejmě se nenechám přemlouvat a přidám se. Když už nestačím s dechem odtrhnu moje rty od Brianových a opřu si čelo o jeho čelo. "Je mi jasný, že si o mě budeš bůh ví co myslet, já musím odejít" promluví Brian první. "Ne to je dobrý já už musím taky. Třeba se ještě někdy potkáme" řeknu a je vidět, že se Brianovi ulevilo a mě vlastně taky. Konečně normální kluk co nemá nic společnýho se showbyznysem, ani to není tanečník, teda vlastně nevím, ale doufám v to. Kouknu se na hodinky a zjistím, že mám ještě chvíli čas, takže jdu do pokoje, osprchuju se, převleču a jdu na trénink, kde mě čeká překvapení………………..






To Be Continued…
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama